Jdi na obsah Jdi na menu

 

Obsah  :

- Luxace pately (vykloubení čéšky) 
- Progresivní retinální atrofie - PR

- Pozor na čokoládu


LUXACE PATELY (VYKLOUBENÍ ČÉŠKY)

Čéška je součástí kolenního kloubu, který se nachází na zadních končetinách psa. Podle lokalizace se dělí na luxaci mediální (vnitřni) nebo laterální (vnější). Mediální luxace se nejčastěji projevuje jako vrozená vada. Příčina luxace pately je buď vrozená nebo traumatická. Luxací pately bývají nejčastěji postižena trpasličí plemena, dispozice mají nejčastěji trpasličí a toy pudli, ale i papilloni, čivavy, jorkšírští teriéři a japan chini. Postižení se vyskytuje i u jiných plemen. Obecně se dá porovnat, jak velká plemena pro svůj rychlý tělesný vývoj a velkou hmotnost mají problémy s dysplazií kyčelních kloubů, u malých plemen je jejich miniaturizace oproti přírodním formám určitou degenerací s jejími nepříznivými vlivy. K luxaci pately může dojít po úrazu nebo dědičným založením, kdy degenerací dochází k nedostatečnému vyvinutí kloubní hlavice, jamky nebo kolenní vazy jsou příliš volné. Často se objevují obě příčiny dohromady. Nedostatečné vyvinutí kolenního kloubu může zapříčinit i majitel sám nedostatečnou výživou štěněte v době růstu. Je až s podivem, kolik majitelů krmí svá štěňata zcela nedostatečně (zeleninou, balastními látkami) ze strachu, aby nepřerostla. Bohužel se tak někdy děje na doporučení chovatele! Musíme si uvědomit, že velikost zvířete je zakódována v dědičných informacích a můžeme ji ovlivnit stravou jen minimálně. Pokud ano, tak právě proto dochází k degeneraci tohoto jedince, postižení kosterní soustavy, kvality srsti a podobně. Štěně pro svůj zdravý vývoj musí dostávat nezbytné živočišné bílkoviny pro stavbu tkání a minerály a vitaminy pro vývoj kostry. Avšak i při správné výživě si může některý jedinec přinést dědičné založení pro luxaci pately. 
Prvních či lehčích příznaků si majitel málokdy povšimne. Pes, aby nemusel kulhat po přílišném zatížení postižené končetiny, ji odlehčuje, tzn. že v průběhu pohybu ji občas zvedne a běží po třech, jsou-li postiženy obě nohy, pak je v odlehčování střídá. Při detailnějším pozorování si však lze povšimnout, že pes nezatěžuje nikdy nemocnou končetinu úplně, váhu reflexivně přenáší na zdravou nohu. Jsou-li postiženy obě končetiny vyšším stupněm luxace dochází ke znemožnění pohybu, poněvadž pes není schopen našlápnout, hřbet je vyhrbený a pes při neschopnosti obě končetiny ohnout je táhne za sebou podobně jako při ochrnutí. 
U luxace pately podobně jako u dysplazie rozeznáváme postižení I-IV - od nejlehčího až po nejtěžší stupeň, kdy pes není již schopen se pohybovat. Jelikož se jedná o deformaci kloubu, jde o typický příklad polygenního typu dědičnosti. Tzn., že se na postižení podílí vyšší počet genů malého účinku, které se pak u postiženého jedince sčítají a podle množství vadných genů je to které zvíře postiženo více či méně. Konzervativní léčba je prakticky neúčinná, vykloubenou čéšku je sice možné vrátit do jamky manuálně (při lehčím postižení), příhody se však opakují a pak je účinný jedině operativní zákrok. 
Podobně jako u dysplazie kyčelního kloubu lze stanovit u tohoto onemocnění preventivní program. Patela se dá vyšetřit zkušeným veterinárním lékařem pohmatem nebo rentgenovým snímkem. Vyšetření je nutno provést až po roce stáří, kdy je již u těchto plemen ukončen tělesný vývoj. Problémy s luxací se však mohou vyskytnout již u štěňat mezi 4.-6. měsícem stáří. Zvířata postižená III.-IV. stupněm by neměla být do chovu připuštěna, protože vada se potom šíří podle zákonů dědičnosti v celé populaci. 
Při veterinární studii prováděné ve Švýcarsku se jednoznačně potvrdilo, že čím menší pes, tím větší pravděpodobnost luxace pately. Ponechme tedy čivavám jejich primát nejmenšího psa na světě a nesnažme se ostatní plemena zmenšovat na jejich úroveň. Menší zvíře není lepší než větší jen proto, že je menší!! I u toy pudlů je známo, že větší jedinci se více blíží standardu, zejména tvar lebky je lepší.

(klubový zpravodaj Pudl klubu, č.III/93)

Obrazek

 

PROGRESIVNÍ RETINÁLNÍ ATROFIE - PR 

Je postupná degenerace sítnice oka buď jako následek jiných nemocí (infekčních, cukrovky, otrav atp.) nebo s dědičným založením. Rozlišujeme ji na centrální PRA, která se vyskytuje méně často, plemenné dispozice k ní mají kolie, retrívři a briardi, při vyšetření oka lze zjistit hnědé skvrny na sítnici, které se nevyskytují při periferní PRA. 
Periferní PRA jsou nejčastěji postiženi pudli, kokršpanělé a jezevčíci, rozšiřuje se však i do jiných plemen, např. ve Skandinávských zemích se objevila u papillonů. Majitel postiženého zvířete přichází zpravidla k vyšetření již s rozvinutým onemocněním, kdy se objevují zrakové poruchy. Nejprve pes zhoršeně vidí v noci a ve tmě, což málokterý majitel postřehne. Posléze se přidává šeroslepost, zřítelnice (panenka) je rozšířená a pomaleji reaguje na osvit. Choroba je majitelem zaznamenána obvykle až ve fázi, kdy zvíře zhoršeně vidí ve dne, má nejistou chůzi, naráží na překážky a je lekavé. Po této fázi již následuje úplná slepota. V časných stádiích lze někdy průběh zpomalit aplikací vitaminu A a B, nemoc však nelze vyléčit a končí vždy slepotou. Vývoj nemoci je pozvolný, často se vyvíjí 12 a více měsíců. Včasné odhalení je problematické, protože v počátečních stádiích není pozitivní ani oftalmologické vyšetření. V současné době již jsou vyvinuty přístroje na detekci raných fází vývoje nemoci, jsou velmi nákladné. Pouze na specializovaném pracovišti lze počátek choroby zjistit podle ERG (elektroretinogramu), který nám může toto onemocnění diagnostikovat již v 6.- 10. týdnu věku štěněte. Genetický přenos není ještě zcela objasněn, patrně je způsoben dvěma recesivními alelami, které při spojení dají v tomto směru defektního jedince. Chovatelská opatření jsou problematická, záleží na etice chovatelů, aby nevyužívali postižená zvířata v chovu, protože na rozdíl od jiných dědičných onemocnění nelze v tomto případě stanovit preventivní opatření. PRA se naplno projeví u zvířete často mezi 3. a 6. rokem života, kdy je na prevenci pozdě, bylo-li zvíře již používáno v chovu. Musíme si uvědomit, že takto postižená zvířata končí většinou utracením a jejich osudy nejsou nejlepší. Proto je nezbytné apelovat na majitele i chovatele postižených jedinců, aby tuto skutečnost oznámili poradci chovu a mohla se provést alespoň dodatečná selekce. Pokud si chorobu v chovu rozšíříme, při chovatelské základně a příbuzenské provázanosti ji budeme velice těžko odstraňovat. V zahraničí je vyšetření na PRA podmínkou zařazení do chovu. Postižení jedinci jsou okamžitě, třeba i dodatečně vyřazeni. 
Pozn. red.: Ve většině zemí se provádí vyšetření na PRA 3x za život psa. Pozitivní zvířata, t.j. nositelé choroby,  jsou okamžitě vyloučena z chovu a ostatní chovatelé jsou o výskytu onemocnění u příslušného jedince informováni.

(Zpravodaj Pudl klubu, č. II/93)

 

Obrazek

 

 

POZOR NA ČOKOLÁDU - pro psa je čokoláda smrtelný jed

Čokoláda je oblíbeným pamlskem mnoha lidí. U psů však působí jako jed. Obsahuje totiž alkaloid theobromin, který trávící systém psa nedokáže zpracovat. Pokud pes pozře větší množství čokoládové pochutiny, následuje prudká otrava a často i smrt.

Nejnebezpečnějším druhem čokolády je čokoláda hořká. Desetkrát méně theobrominu obsahuje čokoláda mléčná. Velmi negativně působí i další alkaloidy - theofylin a kofein. Pro 10 kilogramů těžkého psa má 700 gramů mléčné čokolády fatální důsledky.

Lékaři upozorňují, že nebezpečné je i dlouhodobé krmení psa čokoládou v menších dávkách. U takového zvířete lze očekávat nepříznivé změny orgánů, týká se to především ledvin, na jejichž selhání může pes po nějaké době zemřít. Vysoký obsah tuku v čokoládě může kromě toho vyvolat zánět slinivky břišní.

Nebezpečí spojené s čokoládou neznamená, že by pes neměl vůbec jíst sladké. V omezené míře mu sladkosti nemohou uškodit.

 

 

Obrazek